Petr Bultas band je i po letech přitažlivá třicítka

Petr Bultas band, ústecká kapela hlásící se k southern rocku slaví letos třicátiny. Skupina stále funguje, i když několik posledních let přetrvává v jakémsi stand-by režimu. Jako televize nebo cédéčko, které čeká trpělivě na impuls ke spuštění. A ten nyní přišel.

Kapela se naplno rozezní 30. září v ústeckém Národním domě, aby provětrala své sice fousaté, a přesto nestárnoucí songy. Nebude v tom sama, jako hosté se představí pražští Second band a domácí Last Rebel.

Kapelních kulatin se několik muzikantů, kteří její zvuk výrazně spoluutvářeli, dnešních dnů nedožilo. Letos v zimě se po vleklejší nemoci do nebeské zkušebny odebral basák Václav „Pip“ Čavojec, kde už na něj několik let čeká bubeník a zpěvák Joe „Dixie“ Gavura.

Třicátiny v životě kapely, to je fakt milník. A protože jsem do kapely několik let patřil, dopustím se tady trochu rozvleklejšího tlachání. Však už na to mám roky a vstup do PBB doslova poznamenal celý můj další život. Se zpěvákem Mikem Vojnarem nebo kytaristou Pavlem „Omarem“ Bochezou jsme v ní společně doslova vstupovali do dospělosti.

V éře PBB jsme zažili své první velké lásky. S ženskejma, ne mezi sebou! Potkali jsme své první ženy a s Omarem si pak navzájem dosvědčili svatby, Mike si vzal během bouřlivějších let závěru minulého století stejnou ženu pro jistotu dvakrát. A dobře udělal!! Byly ale také první rozchody a rozvody. Zkrátka, vytvořila se pouta. A i když jsme se po odchodu z PBB i my rozletěli do světa, vždy nás to tak nějak k sobě táhlo.

Omar mě kolem roku 2008 přizval jako basáka do projektu Michala Braxatorise Okoryba. S Mikem, Bultasem a Pipem oživil PBB na několik let. Já se s Mikem na několik let sešel v Big Water a později, když Mikovy synci dorostli natolik, aby udrželi kytary, zakládali jsme Vojnar family band. A loni a letos jsme my tři zase spolu hráli. Sešli jsme se pod hlavičkou kapely, trochu příznačně pojmenované Last Rebel. Omar v ní byl už pár let přede mnou a opustil nás na jaře 2017, zběhl k folkařům. A ano, v repertoáru Last Rebel písničky Petr Bultas bandu stále máme a víme, že lidi baví.

Začalo to pro nás ale v Petr Bultas bandu. A když je tu na krku ta třicítka, je načase si zkusit říct, co to vlastně v té kapele bylo a stále je? Že si na ní lidi pamatujou, a že koncerty, které PBB ohlásí se těší příjemnému diváckému ohlasu.

Petr Bultas band v širších souvislostech, aneb ústecká jižárna zahalená smogem

Hudební život v Ústí nad Labem mě od prvních let, kdy jsem v něm začínal fungovat, vždycky hodně mátl. Jako by se v něm v roce 1992 odráželo samotné město. Nesourodé a s několika dominantami, které k sobě nijak nepasují. Stojí tu Střekovský hrad, Větruše, Operní divadlo, v centru města kamenolom a také dvě chemičky schopné při havárii vyhubit malý africký stát, socialistický hotel Bohemia nebo Mariánský most. Navzájem nemají společného vůbec nic. Jen to místo v zákrutech údolí řeky Labe. A s muzikou to bylo (a co tak stíhám sledovat tak stále je) obdobné. V ulicích a hospodách se potkávali operní pěvci z divadla, rebelující intelektuálové z Činoheráku, countrymani žijící od Porty k Portě a kvasem kolem legendárních Fešáků. A taky příznivci Vaška Neckáře a Michala Tučného. Do toho hardrockeři a rockeři těšící se na koncerty Totalu nebo Staré Školy a teenageři, z jejichž vření se formovaly Houpací Koně, Lamači zápěstí, Sníh na Schodišti, Anna a já a v metalu Ayerdall nebo Hydrargyrum.

Stále věřím, že to bylo samotné město, které utvořilo sound Petr Bultas bandu. Kapelník a precizní kytarista Petr „Ronie van“ Bultas nikdy nepřísahal jen na jižanský hvězdný kříž. Při tvorbě mu do toho kecaly různé české i světové jazzrocky a artrocky. A taky Mothers od Inventions Franka Zappy, Grateful Dead nebo King Krimson. A když kapele předhodil kostru skladby, maso dodělávali Dixie a Pip, plnokrevní rebelové bez příčiny. A myslím, že tady zaúřadovalo hlavně Pipovo ryze osobité chápání úlohy baskytary v celkovém soundu. Do Petrových vycizelovaných skladeb se pustil jako šílený dřevorubec, snažící se tupou sekyrou prosekat si cestu k jádru skladby hrubou silou.

Právě proto nejspíš vznikly pod značkou Petr Bultas bandu svébytné písničky, do kterých se promítly životní zkušenosti lidí, lapených v průmyslem a tehdy také smogem prolezlém městě, ležícím v příhraničí chudého českého dělnického severu. Je v nich melodika často překračující osnovu a formu klasické vícekytarové jižanské rubačky. Nezasvěceného by také mohly mást poetické názvy skladeb. Letní part, Šachová partie, Kdesi cosi bylo nebo Učitelská. Moc nebezpečně to nezní. Čistě soukromě si myslím, že je to takový mistrův (Bultasův) jemný vtípek. Ale pozor, je to čistokrevnej a pořádnej bigbeat! A Petr Bultas dokonce se dostal do textu jiné české southernrockové bandy. Zasloužil si řádek Dominika Walenfelse v jedné z písniček Generál Lee!

Petr Bultas band, kapela poprvé na tělo

Já jsem do PBB nastoupil kolem roku 1992-1993 vybavený kytarovým aparátem, Jolanou D-Bass, s  praxí v trashmetalu a doslova jako holobrádek. Vousy mi opravdu narostly až za pár let. Ke skupině jsem se přidal v době, kdy se Pip oženil a nové životní perspektivy ho podle drbů vyháněly od muziky do hospod a nutily ho lézt po stromech. Zkoušelo se u Dixieho doma ve sklepě obloženém geotextilií a platy od vajíček. Jako kapelní posila jsem přišel v druhém sledu, několik měsíců přede mnou se do PBB včlenil kytarista Pavel „Omar“ Bocheza, který nahradil Jardu „Tyčku“ Vacka.

Petr Bultas band mi otevřel dveře k hudbě, kterou jsem do té doby znal jen povrchně. Měl jsem tehdy přehled o metalu a jižanskej rock mi neříkal nic. Jasně, znal jsem tehdy nejprovařenější pecky od ZZ Top a asi dvakrát v životě jsem do té doby slyšel Sweet Home Alabama, aniž by mě zajímalo, od jaký je to kapely. Líbilo se mi mraky muziky a tohle prostě byly jen další písničky na mejdany při poslechu tehdejšího ústeckého rockového rádia Radioclub nebo v průběhu prokalený noci v Tukanu.

Příchod do PBB pro mne tedy představoval nejen tu a tam v týdnu zkoušení, ale hlavně nekonečné mejdánky u Dixieho. Byly to taky stále dokola míchaný vajíčka, hromadící se flašky od piva, žitný a kmínky, vajglíky veselýho hulení ale hlavně nekonečné kilometry navíjeného magnetofonového pásku, který z Dixieho kotoučáku přehrával Four Horse Man, Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers, Georgia Satellites, Omar & the Howlers a mraky dalších band z jihu spojených států. Pamatuju se, že jsem tehdy nebyl za úplný jelito jen díky vlastnictví desky polské kapely Krzak a originál kazety koncertu Johna Mayalla.

S PBB jsem zkrátka zažil svých hodně muzikantských „poprvé“. Poprvé jsem s nimi byl v profesionálním nahrávacím studiu, když se točil sampler Whiskey a Buráky. Byl jsem poprvé „v Praze“, když jsme v legendární Malostranské besedě hráli s Generál Lee. Byl jsem poprvé v ústeckém „nároďáku“, když jsme předskakovali koncert Žlutého Psa. V kapele jsem poprvé hrál na pětistrunnou baskytaru. Když jsem ji dotáhl na zkušebnu v Božtešicích, tak to tenkrát dost nelibě mistr Bultas komentoval slovy, že jsem ztratil hlavu. Dodnes si myslím, že se mu nelíbil charakteristický tvar nástroje, jehož krk byl konstrukce headless.

A teď mi Petr Bultas band nachystal mé další životní „poprvé“. Koncert vzpomínkový.  Sehráváme na 30. září repertoár, který odehrají různě promíchaní muzikanti, kteří mají po třiceti letech společného jen jedno. Že v PBB hráli a v různých jeho etapách mu nedali padnout. Dokonce mám tu čest koncert zahajovat. První dvě písničky zahrajeme v pokud možno nejstarší sestavě. Jelikož už Pip ani Dixie mezi námi nejsou, nejstarší basák jsem já.

Tak jsem zvědavej, kdo 30.9.2017 přijde/přijede do Národního domu v Ústí n/L hodit bokem.

Frank O´Nero Janačík